Ziky Ac Yanto

Zatím jsem to nečetla, ale chystám se. Jinak - doporučuju ti dělat odstavce

Takhle dlouho, že sem sem nenapsala? Sorry... No, dodávám dílky (i když jste mě opravdu zklamali )

"Ne to jsou jen obyčejní žáci.." oddychla si černovláska. V zadních lavicích totiž seděli tři žáci - žlutovlasý a modrooký chlapec, růžovovlasá a zelenooká dívka a třetí černovlasý a modro-černooký kluk. Koukali na sebe. Koukali by jistě ještě dlouho, kdyby učitel neřekl "No jistě. Já jsem úplně zapomněl..." zasmál se a pak se obrátil k právě příchozí "Pojď jsem ke mě... Ricky?" zeptal se pochybovačně.
Příchozí "Ricky", jak ji nazval učitel, odtrhla zrak od černovlasého chlapce a obrátila pozornost k učiteli. Vydala se jistým, rychlým krokem k učitelovu stolu s odpovědí "Ne. Ziky." zašeptala, aby to slyšel jen on. Ihned zareagoval "Ach ano... Omlouvám se." když k němu Ziky došla a obrátila se ke třídě (kde mimochodem seděl i její velmi slabý nepřítel Thomas, černovlasý a blonďatý kluk a růžovovlasá dívka) a čekala (nenápadným pohledem těkala po třídě) učitel se též koukl na své (teď vzorné a zvědavé) žáky a dal se do povídání "Dnes jsem velmi poctěn, že vám mohu představit mou novou žákyni a vaší spolužačku, ovšem. Dál už se vám představí sama." dopověděl (s čímž tedy Ziky nepočítala) a začal si rovnat učebnice a pak něco psát a kreslit na tabuli. Když si náhodou všimnul, že Ziky jenom kouká po třídě, napomenul ji "Milé děvče, nemáme na to celou hodinu." a Ziky pochopila, že by si asi měla pohnout. Začala
"Jsem Ziky Ac Yanto. Vím že mé jméno zní divně, ale když se na mě kouknete - co vidíte?" chtěla ihned pokračovat, když nějaký drzý kluk odpověděl "Já vidím pěknou, neznámou kočku". Ziky to nemohla přejít jen tak a hodila po něm znuděným pohledem s poznámkou "Vtipné" a pak pokračovala přehlížeje neustávající chlapský smích "Vidíte divnou osobu. Nejsem jako vy. A jako vy být rozhodně nechci. Je mi 15 a jsem ve znamení raka, tudíž živlem voda. Mé zájmy se jistě liší od těch vašich- bojové umění, meče, zbraně, komixy a minulost. Moji mazlíčci nejsou jako vaši mazlíčci. Sára a Yayu" když řekla tyhle dvě jména, vešli do místnosti její dvě přítelkyně - Sára - mohutná vlčice a Yayu - pružná a hubená gepardice. "Myslím..." dodala "Ke mě je to asi vše." obrátila se k učiteli "Pro knihy si mám prý dojít o velké přestávce. Nevím kam, ale jsem si jista, že tam trefím. Velká přestávka je až po druhé hodině, takže na tuto, ani příští, hodinu nemám učebnice. Kam si mám sednout?" Učitel přestal psát a koukl po třídě. Chlapci, kteří vedle sebe měli volno si sundali z volných židlí aktovky. Děvčata udělala opak, snad kromě jedné. Měla tmavě blond vlasy, delší než měla sama Ziky, zelené (přitom zvláštní) oči a na sobě dlouhou sukni a halenku. Vypadala stydlivě a osamoceně.
Učitel si očividně všiml jejího pohledu a řekl "Jdi si sednout támhle k Angele Swenové - je to dobrá češtinářka a tuhle školu zná líp než svoje boty. Je to asi nejvzornější žačka, takže ti může dát dopsat nějaké poznámky a ukázat ti, co jsme probírali a co nás čeká. Pokud ti to tedy nebude vadit, Angelo?" otočil se k dívce. Začervenala se a postavila se, než začala mluvit "Jistě, pane Mc Miele, bude mi potěšením." pak se posadila a zajela hluboko do židle, tak aby byla co nejméně vidět. Svojí aktovku měla jako jediná na háčku u lavice, kde měla být. Učitel na Ziky kývl a začal zase něco na tabuli. Ziky si šla sednout k dívce v předposlední lavici v řadě u okna (nejdále ode dveří). Když procházela kolem lavice černovlasého kluka uslyšela obdivný pohvizdek. Těšilo ji to. Nepatrně se usmála. Dosedla na židli vedle Angely. "Ahoj..." pozdravila nesměle Angela. Ziky využila příležitosti a sebejistě opětovala pozdrav "Čau." podávala jí ruku "Ziky" řekla. Angela to pochopila a podání jí opětovala a odpověděla "TA-TICHÁ-ŠEDÁ-ŠPATNÁ-MYŠ Angela". Stiskli si ruce. "Proč?" zeptala se Ziky.
"Co proč?" divila se Angela
"Proč TA-TICHÁ-ŠEDÁ-ŠPATNÁ-MYŠ Angela?"
"Angela je moje jméno."
"To vím. A dál?"
"Co dál?"
"TICHÁ-ŠEDÁ-ŠPATNÁ-MYŠ? Proč?"
"Co proč?"
"Si bezva. Je s tebou legrace" řekla Ziky, když si všimla, že to Angela nemyslela vážně "Ale už opravdu" řekla o něco vážněji
"Nikdo ze třídy mě nemá rád."
"Řešila si někdy základ problému? Je to opět ona svatá otázka "PROČ", ne?"
"Asi jo."
"A přemejšlela si nad tím někdy?"
"Ne" přiznala Angela
"Tak to vyřešíme spolu. Pod podmínkou..."
"Ach jo, zase za peníze..." povzdychla si sympatická bloncka
"...,že si vezmeš tohle" a podšoupla jí dvě dvojstovky "a ukážeš mi školu a když budeš chtít, tak i město" řekla o něco mileji Ziky
Angela na to koukal tak nějak divně a pak to odšoupla zpátky k černovlásce se slovy "Ne, to si nemůžu vzít..."
Ziky obratem ruky chytla peníze a strčila se Angele do kapsy "Když ne po dobrým, tak po zlým. Jsou tvoje."
"Tak, žáci. Dnes se budeme učit o slavném spisovateli... Kdopak ví jakém?" přerušil debaty učitel
"Žádném, protože dnes máme sloh." ozval se černovlasý kluk a pak se zájmem koukl na Ziky
"Chytrý hoch. Malá jednička, Saii." Ziky měla pocit, že se jí myšlenky zbláznili "Jak se jmenuje ten Sai doopravdy?" zeptala se Angely, která odpověděla "Saimon"
"Napíšeme si slohovou práci na téma... Má oblíbená zvířata." (mimochodem Sára a Yayu už jsou pryč - čekají před školou. Učitel si nejspíš myslí, že je ve čtvrtých třídách, ale nikdo mu to nevyvrací, jen Angela zvedá ruku, ale Ziky jí to zatrhne "Vidíš, tohle je jeden z důvodů. proč tě nemají rádi. Maj radši lehčí práce, a když jí dostanou, bonzneš to. A ještě... Tohle téma bych si ráda napsala... Ty snad ne?"

Po 45 minutách se ozvalo opět zvonění "Crrrrrrrrrrrrrr" tentokrát osvobozující, na druhou stranu i varující před blížícím se nebezpečím záplav otázek.
"Hele, Angelo..." začala váhavě a přitom rychle Ziky. Všimla si totiž, že všichni si hodili učení do tašky a nový učebnice na lavici a směřovali k ní. Kromě těch tří vzadu. Mrzelo ji to, ale musela pokračovat "Hele, Angelo... Já se teď zdejchnu - nemám ráda velkou společnost." řekla a ukázala palcem za sebe. Angela na ni mrkla a kývla. Naznačila, že jí drží palce. Někdo položil Ziky ruku na rameno "Hele, ty nová..." Ziky vyskočila vysoko nad ně a přistála za udiveným hloučkem "Nechte mě!" sykla přes rameno, nasadila si roušku a pak si kolem čela uvázala její čelenku - černou s fialovýma okrajema a se znakem Konohy. Rozeběhla se a vyběhla ze třídy. Ještě stačila vrhnout zkoumavý a zároveň smutný pohled na černovlasýho kluka, který si to všechno prohlížel, ale bez velkého zájmu. To Ziky klesla nálada, ale pak pod myšlenkou, že se možná znají... Hned ji zavrhla. No nic. Vyběhla nahoru po schodech a nějakým způsobem se ocitla na půdě, potom na střeše.
"Takový krásný pohled... Skoro jako..." dříve si ty myšlenky nepřipouštěla, ale teď si je chtěla připomenout - připomenout minulost, vzpomínky... "jako v akademii… S ostatníma, když jsme vyráželi na mise. Vždyť jsou to jenom dva roky a já už si vyčítám, co jsem udělala..." zrovna když se chtěla dostat k myšlence, že se pokusí tam vrátit, uslyšela nepatrný zvuk školního zvonku "Sakra!" zaklela a byla ihned ve třídě. Prohnala se jako hurikán a seděla ve svojí lavici s už připravenýma věcma "Dík" špitla směrem k Angele.
"Není za co."
"Hele, Angelo, co děláš dneska po škole?"
"Jdu na oběd a pak musím pomáhat doma. Víš… My máme statek, farmu… A já musím prostě pomáhat s koňma, krávama… Dobytek.“
„Faktis?“
„Jo, proč?“
„Po O. tě zvu na zmrzku a pomůžu ti doma. Teda jestli chceš…“
„To víš že jo, ale co za to chceš?“
„Až budeš mít čas a bude se ti to hodit ukážeš mi město a seznámíš se se Sárou, Yayu a Saskií. Někdy ke mně zajdeš a ukážeš mi to učení. Platí?“
„Platí.“
Debata byla ukončena, páč vešel učitel.


A další dílek (holt toho máte víc najednou - ale co... stejně si to nikdo nečte )

„Kdybych si -od doby co jsem se naučila psát- psala deník, byl by tohle ten nejnezajímavější den v mém životě… I když…“ přemýšlela Ziky cestou autobusem, zatímco jí Angela vypravovala o její rodině „… ten Sai je celkem podobnej…“
Z myšlenek jí vytrhl Angeličin hlas „Posloucháš vůbec?“ zeptala se posmutněle bez naděje v hlase
„Jo – Si jedináček a štve tě to. Máš sice hodný rodiče beze sporů, ale to tě taky štve – protože nechceš rušit poklidnou atmosféru v domě, ani si nepřipustíš myšlenku, že by si se zeptala, jestli můžeš do rána ven. Nebo ne do rána – třeba do deseti. Nechápu tě – tak prostě zdrhni, ne?“
„Ach jo! Právě se ti to pokouším vysvětlit!“
„Nevšimla jsem si…“
„No dobře, tak sem se k tomu chtěla dostat teď“
„Těžko“ Ziky ukázala prsem s jejím černým nehtem z okna „Vystupujeme.“
„Hmmm…“ vzdala to Angela
„Tak zůstaneš spát u mě a něco podniknem?“
„Rodiče mě nenechaj – a to zvlášť, když tě znám sotva den.“
„Ale nechaj“ ušklíbla se vítězně Ziky a vytáhla z pochvy dlouhou příčnou (samozřejmě) fialovo-černou flétnu na levou stranu „Vidíš jí?“ ujišťovala se Angely
„Jo. A?“
„Co A?
„No –A- jako A co dál?“
„Tohle, milá, zlatá, je hypnotizující flétna – unikátní kousek – žádnej padělek. Byla vyrobená před 15ti lety – to je k mýmu narození. Vyrobila ji moje matka s ostatními členy… umm… rodiny, jo…“ v duchu si Ziky oddychla „Říkat s ostatními členy klanu Ac Yanto by bylo vážně blbí…
„Nekecej“
„Můj brácha má ode mě podobnou. Sou jí tak zhruba 2, spíš 3 roky.“
„Ty máš bráchu?!“ zajímala se Angela
Ziky si v duchu nadávala „Skvělí! A ty blbej mozku – OKAMŽITĚ NĚCO VYMYSLI!“
„Jak se jmenuje? Jakej je?“
„No… mpfff… Jmenuje se… No, je o necel rok mladší než já – není to můj vlastní brácha, no a víš… Nebydlí tu se mnou ve městě…“ a mozek jí opakoval „No jasně! Zapomněla si dodat, že vůbec nebydlí na planetě Zemi! Nebo taky můžeš říct, že ty taky nejsi tady od saď!“ ale to už Ziky měla žvástů plný… ummm… nehty! „MLČ! Nebo ti dám padáka!“ ale hlas se zase ozval „Ha ha a ještě HA!“ Ziky sváděla vnitřní boj „Yugaii! Nech si toho laskavě, ano?“ okamžitá odpověď „Tak OK. Zase letím.“ Ziky začala být zvědavá „A kam?“ Yugai jí odpověděla „Zjistit, kdy tu je nejbližší zábava a taky se kouknout po městě – až budeš něco hledat. Tak jo. Když mě budeš potřebovat, tak jednoduše zavolej.“ A byla pryč z její mysli
„Tak to jo, jasný. A přijede někdy na návštěvu?“
„Ne. Určitě ne. Asi ho už v životě neuvidím“ Ziky začaly z očí téct červené, krvavé slzy. Když si toho Angela všimla, nadšení jí přešlo a omlouvala se „Já… nechtěla jsem se tě dotknout… Promiň. Už to neudělám…“ také posmutněla
Ziky zatřepala hlavou a slzy slétli z jejích tváří a vyloudila malý, falešný úsměv „Dobrý. Fakt“ neznělo to přesvědčivě „Ale byla bych radši, kdybychom tohle téma uzavřeli. Neva?“
„Když chceš“
Vystoupili v naprosté tichosti. Šli v naprostém tichu. Ziky slyšela jen vlastní tlukot srdce, dech a kroky. Okolí nevnímala. Cítila se opuštěná. „Nechala jsem tam kus sebe. Nechala jsem tam JEHO, bráchu, mistra, nepřátele, přátele a… Prostě svůj kus. Proč? PROČ?!“ myšlenkami byla úplně jinde, než vedle Angely – její nové kamarádky. Najednou se ozvala hudba. Byla to japonská, klidná, rychlá hudba. Ziky naskočila husina „Proč sem ten krám nenechala doma?!“
Angela se po chvíli, co se to Ziky snažila ignorovat ozvala „Zvoní ti mobil?…“
„Jo. Promiň…“ začala se přehrabovat v tašce „Mam ho.“ řekla nenadšeně po pěkné chvíli čekání a koukla na displej „Neznámé číslo“ řekla nahlas a pak se zeptala „Jdi napřed – nevím kdo to je. Doženu tě, jo?“
„Jo“ odpověděla Angela a šla pomalu dál
„Haló?“ zvedla Ziky telefon se zatajeným dechem a v duchu si říkala „Kdo volá? Nikdo nemá moje číslo!“
„Ziky Ac Yanto? Jste to VY?“
„Kdo se ptá?!“
„Znám vaší minulost – vím, že se chcete vrátit. Jsem od tamtud. Poslali mě, abych vás přivedla.“
„Kdo je tam?!“
„No kdo asi! Segra – ty už mě ani nepoznáš?! Asia, ne?! Pohni – čekám u tebe doma.“
„Ale…“
„Píííp, píííp, píííp…“
„Angelo!“ Ziky jí doběhla téměř okamžitě
„Co?“
„Musím hned domů! Vím, že to zní divně, ale… Nevím, kdy se vrátím… Jestli vůbec…“
„COŽE?“ vyděsila se Angela
„Prostě… Asi jedu za bráchou a nevím, jestli se budu moct vrátit.“
„Proč?“
„Protože… heh… Je to dlouhý příběh.“
„mám času dost.“
„Já ne. Musím jít. Doma na mě… někdo čeká.“
„Tak jo. Dej mi aspoň číslo.“
Ziky jí ho dala „Stejně jí to nebude nic platný…“ myslela si.
„Budeš mi chybět.“ špitla Angela
„Vždyť ty mě taky“ objali se
„Tak ahoj.“
„Sbohem“ řekla Ziky a běžela k zastávce. Hned za rohem zmizela. Zbyl po ní jen obláček kouře.


Doma:
„Asio! Kde si?!“ Ziky vpadla do domu se Sárou a Yayu v patách. Saskie jí byla omotaná kolem nohy.
„V kuchyni. Piju čaj.“
Ziky se rozběhla do kuchyně s připraveným mečem k útoku. Nakoukla dovnitř ale pak u meč a batoh zahodila „Asio…“ vydechla „Jak si se sem dostala?“
„Stejně jako ty.“
„Proč tě sem poslali? A kdo?“
„Slib mi, že nebudeš používat násilí.“
„Fajn, česný ninjovský! Tak?“
„Akatsuki. Už je to tam samotný prej nebaví.“
„To si tu jenom kvůli tomu?!“
„No…“
„A co Sasuke? Haku? Kakashi? Diana? A ostatní? Ti nic?!“
„No… Je pravda, že…“
„Neřeš. Teď – jak se dostaneme zpátky? Musím Sasukeho donutit, aby se vrátil a…“
„No právě…“
„Co právě?!“
„Sasukeho jsem za celou dobu neviděla…“
„A co Haku a Kakashi? A…“
„Spojila jsem se jenom s Dianou. Říkala, že tam toho je fůra – habaděj a že by ses tam cítila jako v ráji! A tak jsem se přidala do Akatsuki. Vystřídala jsem Kisameho místo a sem v týmu s Itachim… Jak víš – nemáme se v lásce.“
„Ty si u Akatsuki?!“ žasla Ziky a Sára s Yayu začali na Asiu vrčet.
„No jo… Oni mě totiž naučili, jak se sem dostanu… Ale spotřebovává to hodně čakry… A při častým používání tě to i zabije – to jsem se dočetla. Jdeš, nebo ne?“
„Dost, holky!“ řekla ke zvířatům a pak se obrátila na sestru „Jdu si sbalit.“
„Čekám tady“
Ziky si brala jeden batoh na záda, do každý ruky dva, Sára na sobě měla jeden, Yayu taky a přivolaná Yugai nesla čtyři. Zvířata na sobě měli přivázané pochvy s meči a ostatními zbraněmi. Asia potřebovala mít volné ruce.
„Jdeme na to!“ prohlásila Asia – starší sestra Ziky. Byla to také černovláska s černýma očima, byla starší, v černém oblečení, hubená, ale přece jen – Ziky byla hezčí. Asia začala dělat pečetě a najednou… Všichni zmizeli… Co po nich zůstalo? – Prázdné ticho a dům…

Neměla sem čas, ale přečtu všechno a okomentuju, ale vážně, dělej ty odstavce, nebo si takhle odrazuješ čtenáře...