Malinkaté upozornění - v téhle povdíce jsem bohužel musela z Deidary udělat holku....Je mi to líto,ale bohužel to jinak nešlo,protože kdybych to měla napsat normálně,že je kluk,bylo by to sem a na konohu nepřístupné Žil byl jeden zlý a bohatý ninja,a jelikož měl tak obrovský sídlo,kterej zabíral polovinu státu,chodily kolem něj nejrůznější havěti od dalších bohatých shinobi po úplně obyčejné kunoichi. A jak tak život šel,kolem jeho sídla cupitala bábi Tsunade.Přinesla mu v košíku TonTona.Přišla k bráně,a musela se než tam vešla vypořádat s ochrankou.
,,Chlapečci moji,pustíte ubohou bábi-kořenářku Tsunade k siru Peinovi?Mám pro něj dárek,chutnou sviňku se zvláštními účinky." ochranka chtěla něco říct,ale Tsunade je přerušila ,,Ne,opravdu jsem to prasátko nedopovala drogami ani ničím jiným."
,,No,podívejte,bábi,mi to máme jako zakázaný,ale za malej příplatek vás můžeme pustit..." začala rozpačitě mluvit ochranka čumejíc na Tsunadin hrudník
,,Na to rovnou zapoměňte,s prostitucí jsem už zkončila,teď se věnuju pouze kořenářství,ale už ani ty drogy neprodávám ani nepěstuji,pouze koření,a taky pracuji se sviněmi (jako jste vy)." podotkla Tsunade na ochranku.Nakonec je ale ukecala a "překawaiovala" pomocí TonTona.
Tak bábi Tsunade s košíkem cupitala po sídle,převelikém sídle,až celá zpocená,s nadávkami u huby na chybějící deodorant vešla do pokoje Peina.
,,Co ty tady,babo? Moment,vy nejste Konan,že jo?Protože za něco,něco takového jako jste vy,se mi utrácet peníze nechce" vytřeštil na bábi Tsunade Pein.Náhle však sklonil oči k jejímu výstřihu.,,Víte co,je mi jedn..."
,,Hele,vy si na to taky můžete nechat zajít chuť,jako ti dole.Mám tady pro vás něco." přerušila Peina Tsunade.
,,A to jest?"
,,To jest prasátko TonTon.Nebojte,není ničím nadopované,pouze je "kouzelné."
,,Koou...kouzelné?" vytřeštil oči na Tsunade Pein.
,,Ano,kouzelné.Když ho sníte,nejlépe jako knedlo-zelo-TonTon,díky jeho masu budete rozumět VŠEMU na světě.Ať démonům,hmyzu nebo opilcům z lesa,vždycky budete vědět co kdo říká." povyprávěla Tsunade Peinovi.
,,Ok,ok,to beru.A kolik za to chcete?" Pein bábi zaplatil,ta odcupitala někam do lesů,a Pein si zavolal služebného Sasoriho.
,,Přejete si,Peine?" nesměle se Peina zeptal mladík.
,,Sasori,připravíš mi tohle prase s přílohou,ale ne že ochutnáš,byť tím životem zaplatíš!" zaporoučel Pein Sasorimu.
Sasorimu to bylo divné.
,,Tý jo,jakživ jsem takovýhle prase neviděl,a že jsem doopravdy žádné prase neviděl..." říkal si pro sebe Sasori ,,...vždyť vypadá tak nějak....divně.Ty šatičky se budou možná hodit na hadry...Ale jaký bych to byl kuchař,kdybych neokusil co vařím?" Sasori se dal do práce.
Když to bylo upečeno, vzal kousíček na jazyk a ochutnával.
Vtom slyší kolem úst něco bzučet: „Nám taky něco! Nám taky něco!“
Sasori se ohlíží, co to, a nevidí nic víc než několik málo much (Riku,a spol xDD), které lítaly v kuchyni .
Tu zas venku na ulici někdo siplavě volá : „Kampák? Kampák?“
A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynááářova ječmene, do mlynááářova ječmene.“
Sasori koukne oknem a vidí housera s hejnem hus.
„Aha!“ řekne, „takové to bylo prase?Ale Pein se nesmí nic dozvědět,zabil by mě...“
Už věděl, co a jak je.Strčil si ještě jeden drobek do ůst a pak prase na podnose s oblohou donesl Peinovi, jako by nic a nikde nebylo.
Po obědě poručil Pein Sasorimu, aby mu osedlal nějakého koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Pein jel napřed a Sasori znuděně za ním.
Když jeli po zelené louce poskočil Sasoriho kůň a zařehtal: "Hohohohohou, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“
„Což je o to," povídá druhý, „já bych taky rád skákal, ale na mne sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí si vaz."
„Aťsi srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň. „Místo starého,budeš nosit mladého,možná dokonce mladou.“ hecoval druhého koně ten první
Sasori se srdečně té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby to Pein neslyšel. Ale Pein taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se, a viděl, že se Sasori směje,zeptal se ho.
„Čemu se směješ?“
,,Nnničemu,Peine,jen mě napadla taková kravina." zakoktal překvapeně Sasori.
Starý "lišák" Pein ho však už měl v značném podezření, a koňům už taky nedůvěřoval,proto se obrátil a jel zas domů. Když přijeli do sídla, poručil Pein Sasorimu, aby mu nalil saké do sklenky.
„Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ, anebo přeleješ!“
Sasori vzal láhev se sakém a začal nalévat. V tom však přiletěli oknem dva ptáci, jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlásky v zobáčku.
„Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“
„Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.“ bránil se druhý.
„Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá princezna česala. Dej mi aspoň dva.“
„Ani jeden.“
Tu ten druhý ptáček za ním ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Sasori po něm ohlédl a přelil.
„Propadls mi životem!“ vykřikl Pein. „Ale chci s tebou doobře naložit, když mi tu zlatovlasou princeznu najdeš a přivedeš mi ji za manželku!" poručil Sasorimu Pein.
Co měl Sasori dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musel pro princeznu, ačkoli nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.
Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel ke. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly,a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali až to chvílemi vypadalo že trsají.
„Och pomoz nám, Sasori, pomoz nám,“ volali žalostně, ,,mi tady nechceme uhořet i s našima vajíčkama!"
Sasori hned slezl z koně dolů, keř vytrhl ze země a oheň uhasil.Sice si tak zajistil doživotní pokusy o vraždu od Greenpeace,ale to mu nevadilo.Přece jen,od čeho má tu baseballovou pálku?
„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“ ozvali se malí mraveneci.
Potom jel Sasori dalším lesem a po chvíly přijel k vysoké jedli. Navrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě malá krkavčata,která pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli,máme si prý sami potravu hledat, a my,ubohá písklata,ještě lítat neumíme! Och pomoz, Sasori, pomoz, nasyť nás, ať neumřeme hladem.“
Sasori se dlouho rozmýšlel,přeci jen,obětovat svoje poslední jídlo na nějaké opeřence?Ale nakonec se rozhodl,že lepší bude když umře on než dva ptáci.Sasori seskočil z koně,a začal ptáčkům drobit svoje jediné a poslední pečivo.
„Až budeš potřebovat,“ krákorala ptáčata vesele, „vzpomeň si na nás, a mi ti taky pomůžem.“
Potom dál už musel Sasori pěšky,jelikož kůň mu utekl zrovna když krmil ty opeřence.
Šel dlouho, předlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře.
Na břehu moře se dva ninja-rybáři spolu hádali. Chytili do sítě velikou zlatou rybu, a každý ji chtěl mít sám.
„Má je síť,takže i má je ryba!“
A druhý na to zase „Kdyby nebylo mé lodi a mé pomoci,síť by ti byla k ničemu!"
„Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá!“
„Ne, ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“
Já vás porovnám,“ rychle povídá Sasori, „Prodejte mi tu rybu,dobře vám zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovinu.
Tak jim dal za tu rybu všechny peníze, co měl, od Peina na cestu,a že jich moc nebylo, nic si nenechal. Ninja-rybáři byli rádi, že rybu tak dobře prodali, a Sasori potom pustil rybu do moře.
Vesele zašplouchala vodou, potopila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mne, Sasori, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.“ A po té se ztratila v moři.
„Kam jdeš?“ ptali se ninja-rybáři Sasoriho.
,,Jdu svému pánu, starému Peinovi,největšímu lišákovi na světě, pro nevěstu,pro zlatovlasou princznue, a nevím ani, kde ji hledat!“ málem Sasorimu ukápla slzička beznaděje.
„Och, o něm ní dobře můžeme povědět,“ řekli rybáři.,,Je to Zlatodeidara, "dcera"sira xXx z křišťálového sídla tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy, jde od nich záře po nebi i po moři,po kunaii i po shurikenu.. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protože jsi nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou princeznu vybral,dvanáct je princezen, ale jen jedna má zlaté vlasy.“
Když byl Sasori na ostrově, šel do křišťálového sídla prosit sira, aby svou zlatovlasou dceru vydal jeho bi-pánovi Peinovi za manžela.
„Dám,“ řekl sir,ze kterého se vyklubal sir von Sýr, „ale musíš si ji vysloužit: za tři dny tři práce uděláš, které ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.“
Druhý den ráno mu povídá sir: „Moje Zlatodeidara měla korále s přívěšky ve tvaru kunaiů; korále se přetrhly a přívěšky vysypaly do vysoké trávy na zelené louce. Ty přívěšky musíš všechny sebrat‚ aby ani jeden nechyběl.“
Sasori šel na tu louku, byla veliká převeliká, poté klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do večera, ale ani přívěšek neviděl.
„Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!“ postěžoval si sám sobě.
„Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ špitli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?“
„Mám přívěšky ve tvaru kunaie sebrat na téhle louce, ale nevidím ani jeden.“
„Chvilinku jen počkej, my je za tebe seberem.“
A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku přívěšků, potřeboval už jen je navléct.
Když Sasori ty přívěšky siru přinesl a sir je přepočítal, ani jeden nechyběl.
„Dobře jsi udělal svou práci,“ povídá, „zítra ti dám práci jinou .“
Ráno Sasori přišel a král mu řekl: „Moje Zlatodeidara se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“
Sasori šel k moři a chodil smutně po břehu.Moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani na dno dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten!
„Och, kdyby tu byla ta zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!“ opět si postěžoval do větru.
Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny navrch vody vyplula zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti pomohla. Co potřebuješ Sasori?“
„Mám v hlubokém moři najít zlatý prsten, ale nevidím ani na dno.“
„Teď právě jsem potkala hbitou štiku, nesla zlatý prsten na ploutvi. Chvilinku jen počkej, já ti jej přinesu.Dattebayo!"
A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu prsten.
Sasori rybě poděkoval a odešel.
Sasoriho zase sir pochválil, že dobře svoji práci udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: „Chceš-li, abych svoji Zlatodeidaru tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; bude jich potřeba.“
Sasori nevěděl, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa.
„Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!“
Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali, dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?“
„Mám přinést mrtvou a živou vodu, ale nevím, kde je hledat.“
„O nich my dobře víme. Minutku jen počkej, my ti je přinesem.Datt...dattebayo!“
A za malou chvíli přinesli Sasorimu každý jednu láhvičku plnou vody; v jedné láhvičce byla živá voda, v druhé mrtvá. Sasori byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k sídlu. Na kraji lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk , cucal a olizoval mouchu Riku. Sasori vzal láhvičku s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višeň, byl mrtev. Potom postříkal mouchu Riku z druhé láhvičky živou vodou, a moucha Rika sebou začala házet,škubat,nakonec se vyškrábala z pavučiny ven a uletěla do povětří.
„Tvé štěstí, Sasori, že jsi mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti princezen je Zlatodeidara.“
Když sir viděl, že Sasori ten třetí úkol taky splnil, řekl, že mu svoji zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“
Potom ho odvedl do jedné velké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných princezen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě slaměný klobouk, takže nebylo vidět, jaké má která vlasy.
„Tuhle jsou moje dcerunky,“ povídá král. „Uhodneš-li, která z nich je Zlatodeidara, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; jestli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“
Sasori byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.“
Byla to moucha Rika, co ji vzkřísil Sasori živou vodou.
„Tahle princezna to není - ta taky ne - ta taky ne - tohle je Zlatodeidara!"
„Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Sasori, „ji jsem vysloužil svému pánu.“
„Uhodls,“ řekl sir, a princezna hned taky vstala od stolu, sundala si slamák, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunce vyjde, až Sasorimu oči zacházely a vycházely.
Potom dal sir na cestu své dceři,jak sluší a patří, výbavu a Sasori odvezl ji svému pánu za nevěstu.
Starému Peinovi se oči vzrušením rozzářily a poskakoval radostí, když Zlatodeidaru viděl, a hned poručil, aby se dělaly přípravy ke svatbě.
„Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost,Sasori, aby tě krkavci snědli,“ povídá Pein Sasorimu, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen katanou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“
Když Sasoriho popravili, prosila Zlatodeidara Peina, aby jí toho mrtvého služebníka daroval.
,,Peine,ó velký Peine.Dej mi toho služebníka,Soliho...teda Sasoriho." prosila Zlatodeidara.
Pein nemohl své zlatovlasé novomanželce tuto radost nijak odepřít.
,,Jen počkej,Zlatodeidaro.Žádné prasečinky." pohrozil jí Pein.
Potom Zlatodeidara srovnala Sasoriho hlavu k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Sasori zase vstal, jako by se byl znovu narodil.
„Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Sasori.
„Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatodeidara, „a kdyby mne nebylo, na věky věků by ses už byl neprobudil!“
Když Pein viděl, že Sasori ožil, a že je krásnější než prve, rád by byl taky tak ještě krásný. Hned poručil, aby ho taky sťali zlatou katanou a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a pokropili živou vodou,pořád jen živou, až ji všechnu vykropili, ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžiku přirostla; ale Pein byl mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.
A protože sídlo nemělo dědice,ujal se ho Sasori s Zlatodeidarou,kde si pořídili mnoho mnoho dětí.A pak se s těmi dětmi,jedním démonem a muškou Rikou odstěhovali někam daleko,daleko,za hory,za doly,a už o nich nikdo nikdy neslyšel...
Predmet: Jednorázovky od Sime 
Pi 01 február 2008, 19:27
to je supeeeer 
som sa dost pobavil
) je to haluz uplne si ma dostala....nj no niektory ludia maju ten dar 
+
= 
ja wim som fanatik.... xD
